Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V kontextu nedávného počínání švédských MARDUK máme co dělat s překvapivou nahrávkou. Onen pověstný návrat ke kořenům často vyznívá spíše jako sázka na jistotu, než cokoliv jiného, ale v případě patnáctého alba této kapely z Norrköpingu lze rozhodně hovořit o nečekaném úderu. Jejich poslední počiny už šly dost mimo mě a i když jsem si je zpětně naposlouchal, rozhodně se nedostavil pocit něčeho promeškaného.
O to více překvapí nasazení a intenzita, s jakou se do vás tato desítka nasupených skladeb hned od začátku pustí. Již dosti unavené a odbyté hoblování, kterým se skupina prezentovala na předchozí desce „Viktory“ jakoby snad ani neměl na svědomí stejný tvůrčí tým. MARDUK se očividně rozhodli vrátit někam do devadesátých let, kdy jejich extrémní black metal kulminoval, až vyústil v totální destrukci na desce „Panzer Division Marduk“ z roku 1999.
Balíček poslední záchrany, řekne si asi každý. Vždyť co jiného, než sázka na úspěch v podobě sebevykrádání by to asi tak mělo být? No, je to trošku složitější. „Pravda je někde uprostřed“ je asi nejprovařenější fráze z internetových diskuzí a stejně tak i popis aktuální situace v tvůrčích řadách MARDUK. Tedy, ne někde uprostřed, ale spíše zastávám názor, že vrátit se k přímočaré blasfémii je asi to nejlepší, co mohli tito švédští veteráni momentálně učinit.
Prostě vzít to nejlepší, čím se vaše tvorba chlubila v minulosti, to podrobit transformaci spočívající v lehké, ale opravdu jen lehké modernizaci zvuku a celé to obalit špetkou melodiky, protože přeci už nejste ti nasraní mladíci jako před více než 20 lety. MARDUK už sice mladíky nejsou, ale úroveň agrese a nihilismu letošní nahrávky je alespoň částečně navrací do těchto časů. Vždyť už jen úvod, který obstará zvuk evokující valící se kolos, ne nepodobný tomu, který otevíral právě „Panzer“, mnohé napoví. Po tomto krátkém zahřívacím kolečku nastupuje zdrcující tempo a neúprosná chladná atmosféra zmaru a zloby.
Album tak prakticky okamžitě po svém startu naplno odkrývá svůj anihilační potenciál. Než se stihnete zorientovat v palbě titulní skladby, tuto okamžitě vystřídá následující „Heart of The Funeral“, už bez jakéhokoliv slitování útočící do plných. Už to sice není tak zničující prasopal v celém průběhu jednotlivých skladeb jako za „starých dobrých“ časů, ale údernost a patřičně temná atmosféra letos těmto Švédům rozhodně nechybí. A když k tomu přidají natolik chorobné riffy, jako ten v „Blood Of The Funeral“, můžeme rozhodně hovořit o velice nečekaném oživení ducha starých MARDUK.
Že to už tentokráte, i navzdory předchozím řádkům, nejsou žádné závody o nejrychlejší black metalovou kapelu nás přesvědčí několik pomalejších skladeb. „Shovel Beats Spectre“ je klasická hymna odehraná ve střední tempu. Její lehce dehumanizovaný podtón a tlak v refrénu z ní dělají spolehlivý koncertní vál. Naproti tomu závěrečná „As We Are“ se z tradiční tvorby Švédů dost odlišuje. Vikingské bubny pohánějí industriální hudbou silně načichlý marš, přičemž na pozadí jsou to pořád klasičtí MARDUK, včetně krákoravého vokálu Daniela Rosténa.
Velmi stylové a dá se říct, že i překvapivé zakončení patnáctého alba kapely, která se na scéně pohybuje už tři dekády. Překvapivá je však v první řadě energie a skladatelská potence, kterou bych osobně už od této švédské skupiny nečekal. „Memento Mori“ sice její vrcholná díla nepřekonává, ale rozhodně se jim blíží na dohled, neřku-li jim přímo dýchá na záda.
1. Memento Mori
2. Heart of the Funeral
3. Blood of the Funeral
4. Shovel Beats Sceptre
5. Charlatan
6. Coffin Carol
7. Marching Bones
8. Year of the Maggot
9. Red Tree of Blood
10. As We Are
Diskografie
Memento Mori (2023) Viktoria (2018) Frontschwein (2015) Serpent Sermon (2012) Wormwood (2009) Rom 5:12 (2007) Blood Puke Salvation (DVD) (2006) Blackcrowned (DVD) (2005) Warschau (live) (2005) Deathmarch (EP) (2004) Plague Angel (2004) World Funeral (2003) La Grande Danse Macabre (2001) Obedience (MCD) (1999) Panzer Divison Marduk (1999) Nightwing (1997) Live in Germania (live) (1996) Glorification (MCD) (1996) Heaven Shall Burn (1996) Opus Nocturne (1994) Those of the Unlight (1993) Dark Endless (1992) Fuck me Jesus (demo) (1991) Here is No Peace (demo) (1991)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 1. září 2023 Vydavatel: Century Media Stopáž: 41:57
Při poslechu výborných desek jakýchkoliv zasloužilých veteránů si vždy vzpomenu na čertíka Bertíka a v duchu si zapěju jeho hit ("Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí, naše staré kamarády nehodíme do smetí. Ty jsi bráško ještě malý, nemůžeš je všechny znát, ale až je všechny poznáš, budeš je mít také rád"). "Memento Mori" Bertíka vyvolalo úplně s přehledem. Dříve MARDUK zkusili zpomalit, letos je to energický cval až trysk od startu skoro až do cíle. Jen čtvrtá "Shovel Beats Sceptre" a poslední "As We Are" umožní zpevnit rozvibrovanou sanici. Vypíchl bych třetí "Blood of the Funeral" s trylkem v úvodu a závěru a jóhannssonovským (dej mu Pámbu lehkou zem) hlubokým troubením v poslední třetině, která jen podtrhuje, že Švédům do žil vtekla druhá skladatelská míza.
Prasopal to možná není, ale krávopal zcela z přehledem.
8. září 2023
ZE SHOUTBOX-u
Dalas
Posledních (spíše více) let už byli zcela mimo moje zorné pole, abych se nějakou souhrou okolností dostal k právě vyšlé desce a uznal, že tato je teda slušně naloženou sbírkou nasraných rychlých skladeb. Odsýpá to v nelítostném tempu a má to fakt šťávu!
Pondělí, 4. září 2023
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
obsolete
10 / 10
Po pancéřové divizi, Morovém andělovi a Romovi 5/12 jejich nejlepší album.Vazne jsem nečekal že po extrémně přeceňované frontové sviní a příšerné Viktorii dokážou ještě vytvořit něco takového.Spolecne s novými chcipajicimi fetkami protáčním nové Mrduk prakticky nonstop.Bomba a pro mě BM album roku
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.